Píšu si...

Umělec by měl mít určitou dávku odvahy a drzosti

Ano, nebo ne? Neměla jsem strach, když jsem začínala s malováním. Neměla jsem strach, že nejsem dobrá nebo že něco neumím. To je otázka práce a práce, řemesla a učení se, píle a vůle. Proč z toho mít strach? Ale měla jsem strach vyjádřit to, co mám uvnitř. Strach vyjádřit své myšlenky, pocity, vize. Odhalit je všem. Odhalit, kdo jsem. Protože umění je jeden z nástrojů, jak odhalit světu svůj vnitřní svět. Neříkám, že vás každý dokáže číst skrz vaše díla a že každý umělec chce být viděn, ale že z uměleckých děl dýchá nitro jejich tvůrce. Vždyť umění jde tak nějak "z nitra". Nemluvím o řemeslné zručnosti, ale o tom životě, který v tom díle je.

A jistá drzost překonává odvahu, protože vytvořit dílo, které může být frustrující a nepochopené, může nakonec vést k hlubšímu zamyšlení v celé společnosti (impresionisté, fauvisté, Marcel Duchamp a jeho "Fountain", Banksy, banán přelepený lepicí páskou od Maurizia Cattelana, neviditelná socha od Salvatoreho Garaua...).

Mnoho uměleckých děl bylo v minulosti považováno za "drzá" a až čas z nich udělal odvahu. Umělec sice riskuje nepochopení a kritiku, ale jestliže má jasný záměr, může svým sdělením posouvat hranice a měnit i kulturu. Jeho dílo může být provokativní, ale co reálně provokuje? Nakonec věřím v sílu vnitřního oka společnosti, že pravda "zvítezí", byť až za 500 let.

Určitě také existuje rozdíl mezi tou "správnou" drzostí a prázdnou nabubřelostí. Má to myšlenku, nebo jen efekt? Je v tom promyšlenost, nebo náhoda? Nutí to přemýšlet, nebo jen šokuje?

Pár slov o hobby art

Jsem zvědavá a kreativní žena a mám vnitřní puzení vyzkoušet spoustu věcí. Bylo léto 2023 a už jsem sice nějakou dobu malovala, ale tentokrát jsem měla chuť na nějaký šílený abstraktní vyjádření. V mysli mi vytanulo, jak jako šílená, smyslů zbavená cákám, hážu a patlám barvy na plátno. Omylem jsem ve své expresivní umělecké ráži místo bílé barvy koupila pouring médium (nečetla jsem nápis na balení, myslela jsem, že je to nějaká levná náhražka bílé) a tak jsem s ní začala nešetrně a vášnivě polévat plátno, kapat inkoust a cákat barvy, až vznikl tenhle můj první abstraktní obraz. A vznikl tak díky tomu médiu. A protože mě ten proces dvoudenního usychání neskutečně bavil, to, jak se obraz v průběhu hodin doslova mění před očima, jak se barvy do sebe vpíjí a jiné odpuzují, tak jsem se o to začala zajímat více, a zjistila jsem, že tahle metoda už dávno existuje a říká se jí "pouring". A tak začalo mé objevování a experimentování s litým akrylem, s abstrakcí a vymýšlením upgradů.

Myslím, že pouring je prima hobby art, ale prozatím už neplánuji tyto abstrakce dál rozšiřovat. Pro mě je to až příliš záhadné vyjádření čehosi, anebo "každý v tom vidí to své", jak to u abstrakcí bývá. Já potřebuji mít svou tvorbu tak nějak víc "pod kontrolou". Ale jako dekorace dobrý. Nemůžu také popřít, že pouring mi dal velkou lekci o barvách a jejich kombinacích. V té době jsem vytvořila nejméně 30 obrazů různých formátů a barev, a některé z nich můžete najít v mé galerii. Tento příšerný obraz (vidíte vlevo) mám schovaný, jako vzpomínku na toto divoké období.

"Fonendoskop" akryl, plátno 40x30cm, 2023

Když maluju malíře v plenéru

Tohle byl podzim roku 2025 a během jednoho malířského sympozia jsme se se skupinkou malířů vydali na zříceninu Hamrštejn. Celé jsem si to tam prošla, ale nemohla jsem najít to místo, tu kompozici, které bych chtěla věnovat čas. A tak jsem si sedla ke starému ohništi, poblíž kterého seděl i malíř Václav Kovář, a malovala jsem jeho. Vtipné je, že on maloval zase mě.

Já zbožňuji hrady a zříceniny, ale Václav mi jako malíř v plenéru připadal mnohem zajímavější. Když se slunce začalo sklánět a ochladilo se, rozdělali jsme oheň a celá atmosféra dostala úplně jiný rozměr. Už chyběly jen buřty, pivo a nenávist. Ne, nenávist opravdu nechyběla, jak zpívá v jedné písni Petr Hapka. Naopak, bylo to velmi příjemné a neobyčejné sdílení času. Ta spontánnost v roce 2025, možnost být otrávená zříceninou, okouzlená jiným malířem a malovat u ohně za chladného dne.

Jak se maluje západ slunce...?

Tohle bylo v létě 2025 v Jeseníkách. Vyšlapali jsme se skupinkou malířů kopec, který se točil a točil, až jsem měla obavy, že budeme malovat spíš svítání. Naštěstí byly mé obavy tradičně zbytečné.

Slunce se kutálelo po obloze a já si uvědomila, kolik odstínů žluté ve skutečnosti má. A kolik odstínů zelené mají stromy a louky. Překvapením pro mě bylo, že největší kontrast v krajině vzniká v okamžiku, kdy slunce těsně zapadne za obzor. A že se ve stínech objevuje opozitní barva — fialová až modrá.

Možná právě proto miluji západy slunce, protože je v nich kontrast. DRAMA. Jak postupoval čas, měnily se barvy a stíny v krajině, a měnila jsem je i já na plátně. Ale právě v tom je past. Pokud člověk maluje západ nebo východ slunce v plenéru, je opravdu těžké zafixovat si ten bod, který právě maluje. Ten totiž neexistuje. Není jen jeden jediný bod.

Pokud obraz nevzniká podle fotografie, nemůže na plátně nikdy zachytit přesně ten okamžik, to ono právě teď. Na druhou stranu se na plátně odehrává právě onen pohyb, tedy několik "právě teď" okamžiků onoho západu.